So kiss me goodbay
Šel jsem po ulici se sluchátkama v uších, už jsem skoro ani nešel, spíš jsem běžel. Černé vlasy mi padaly do očí, kde se mi stejně už rozmazala černá tužka od slz. Viděl jsem trochu dvojmo, ale cestu tam, kam jsem běžel jsem znal nazpaměť. Bylo to jenom moje místo, tam se přemýšlel, seděl, když jsem se cítil šťastnej a i když jsem měl depku. Byl jsem tam nejradši a teď jsem potřeboval bejt sám. Matka mě nazvala jenom problémem v černym a ve škole se všechnou hroutilo. Můj nejlepší kamarád
Will se odstěhoval. Vlastně jsem k němu možná cítil něco víc než přátelství, ale nikdy jsem se mu to neodvažoval říct. Sednul jsem si na okraj skály a podemnou byl sráz.Sedával jsem tady hodněkrát, takže jsem se už nebál tý výšky, ale pořád jsem občas přemýšlel, co by se stalo, kdyby by mi noha podjela a já spadnul dolů. Vadilo by mi to vůbec?? No, myslim, že ne, ale že bych chtěl umřít v 17? Ani nevím, necítil jsem nic, byl jsem naprosto prázdnej, necítil jsem ani štěstí ani smutek, všechny mý pocity byly pryč. Stoupnul jsem si na okraj a podíval jsem se dolů. Stál jsem tam a přemýšlel, ani jsem nevěděl, kolik myšlenek se mi v tu chvíli honilo hlavou, tolik pocitů...Pořád jsem nevěděl, co vlastně chci, ale už ani pro matku jsem nebyl normální člověk, hrálo mi v hlavě jak na
mě křičela, že nic nejsem, jenom problém v černym.Matka, Will, matka, Will...Pak mi zasněla v sluchátkách melodie od Corba Starship :So kiss me goodbye...a já udělal krok doneznáma.
On přijde
Teplé paprsky odpoledního sluníčka dopadaly oknem do malého nemocničního pokoje
. Jen čtyři zdi, okno, dveře, postel skříň a malý stolek. Tady se čas neměří na hodiny a minuty, ale na kapky infuzí, krevních konzerv a slz. Na posteli ležela dívka
, která doufala v zázrak. Nikdy nepřestala věřit, že se uzdraví. Nikdy neplakala pro ztracené kaštanové vlasy. Nikdy se nepoddala bolesti. Pořád věřila v zázrak.Nikdy mu neměla za zlé, že od ní odešel, když se dozvěděl o její nemoci. Jen toužila po tom ho spatřit. Věděla, že umírá, ale přesto věřila, že se stane zázrak. Upřeně hleděla na kapky infuzí, které jedna po druhé proudily do jejích žil. Doufala, že přijde. Tak moc si to přála. Najednou cítila něčí přítomnost. Otevřela oči a viděla Ji tam stát. Srdce
se jí zachvělo. "Ještě ne! On přijde" smlouvala s ní. Nepřestávala věřit. "Je pozdě musíme jít…….." řekla dívce a natáhla k ní ruku. Ta se naposled zadívala na dveře pokoje a odevzdaně uchopila tu chladnou bílou ručku. Zadívala se do těch nádherných očí. Jediná slza a už nic víc. Poslední kapka odměřila její život. Už se nikdy nedozví, že stál za dveřmi jejího pokoje. Strach z toho , že jí zlomil srdce, mu nedovolil vstoupit. Možná by vešel, kdyby věděl, že ona ho pořád miluje a že za těmi dveřmi umírá………
Vánoce
Je temná noc, lampy na ulici sotva svítí, a jen pohled na stříbrný odraz měsíce ve sněhu před domem
jí uklidňuje…
Je to skoro rok co máma zemřela…nebyla to nehoda..Ona se zabila sama. Zabila se kvůli jejímu manželovi, který jí často ubližoval když přišel opilý domů…Nemohla to vydržet a tak to skončila. Nechala ji tam samotnou. Nechala malou Stacy samotnou s tím chlapem. Ted to dělá jí. Mlátí ji kdykoliv má vztek….Dneska jsou Vánoce, ale Stacy to nijak neovlivňuje. Pro ni je to pořád stejný den utrpení a nekonečných slz. Je zavřená ve svém pokoji a dívá se z okna.Kolem projde rodina
Je to skoro rok co máma zemřela…nebyla to nehoda..Ona se zabila sama. Zabila se kvůli jejímu manželovi, který jí často ubližoval když přišel opilý domů…Nemohla to vydržet a tak to skončila. Nechala ji tam samotnou. Nechala malou Stacy samotnou s tím chlapem. Ted to dělá jí. Mlátí ji kdykoliv má vztek….Dneska jsou Vánoce, ale Stacy to nijak neovlivňuje. Pro ni je to pořád stejný den utrpení a nekonečných slz. Je zavřená ve svém pokoji a dívá se z okna.Kolem projde rodina
s malými dětmi.Mají radost. Oni se smějí. Děti mají plné ruky dárků zatímco Stacy za oknem stojí s prázdnou náručí, s modřinami a podlitinami na celém těle…. Při pohledu na ně se jí z očí vytlačí malá slza a sní o tom, že patří mezi ně. Že po té ulici jde ona, její máma a všichni mají radost…."Stacy dones mi pivo krucinál"….hrubý hlas opilého otce ji vyruší ze snění.. Stacy se otřepe utře slzy rukávem a jde k ledničce, ve které není nic jiného než pivo a shnilý pomeranč. Vytáhne jedu láhev a nese ji tátovi k televizi. On se na ni jen znechuceně podívá a Stacy jde zpátky do pokoje….."tohle se už nedá vydržet" řekne si potichu a do očí se jí nahrne víc slz, které stékají po jejích růžových tvářích. Sedne si na parapet okna a pozoruje padající vločky sněhu
. Schoulí se a přemýšlí jak to udělat, jak to ukončit. Zvedne hlavu směrem k velkému měsíci, který je dnes večer celý vidět.. Najednou si všimla siluety. Siluety v dáli za jejích oknem. Moc dobře na ni nevidí protože se jí pletou její dlouhé blonďaté vlasy do očí, ale začíná rozpoznávat siluetu ženy…Mladé, trochu bledé… Její máma.To je její máma.Stojí tam a dívá se přímo na ni. Jako zbavená smyslů Stacy vstane a jde do kuchyně
. Tam stojí její otec. Bez povšimnutí kolem něj projde a podává si nůž. Ten největší, ten nejostřejší. Otec na ni mluví a ona mu neodpovídá. To ho vytočí a chce Stacy uhodit. Ta se sehne a zabodne mu nůž kousek vedle srdce…Ten se začne svíjet na zemi.. Jde zpátky do svého pokoje, podívá se z okna a před domem stále stojí její máma.Spíš je to duch její matky. Na tváři se jí vykouzlí úsměv a volá si Stacy k sobě. Stacy to pořádně nechápe a do očí s očí jí stéká víc a víc slz, protože ví že za ní nemůže. Pak jí to ale dojde, máma ji nevolá protože jí chce třeba něco říct. Chce aby šla za ní…a to doslova. Otevře okno…Je to dost vysoko.. Stoupne na rám okna………………Objímá jí máma. "cože?" řekne si, "vždyť moje maminka je mrtvá"….zauvažuje na chvíli a pak už jí to dojde.přitiskne se a hřeje jí teplá náruč její mámy….pláče…ale už ne smutkem nebo bolestí. Pláče štěstím..